01 – o Bohu Otci a falešné představy o Bohu
Bůh Otec je první z Trojice, Stvořitel nebe a země, jak vyznáváme v crédu.
Máme v srdci ohromný poklad, poklad víry a poklad jediného Boha, ale nevážíme si ho, a tak podlézáme tomuto světu, přizpůsobujeme se mu, přizpůsobujeme své chování nevěrecké společnosti, která Boha neuznává a tak se naše víra rozmělňuje, musíme prostě sledovat stejné filmy, poslouchat stejnou hudbu apod.
Uvědomme si, že není větší poklad než Bůh a víra, víc poznat Boha znamená víc ho mít a víc ho milovat, tím jsme také šťastnější, neboť Bůh stvořil člověka ke štěstí; žít s Bohem znamená být doma, být se svým Tatínkem, to je štěstí, dnešní svět hledá štěstí všude možně, ale nenajde ho; žít bez Boha je být bez domova, žít bez Boha je Smrt. Bůh stvořil člověka proto, aby mu dal nebe. Je špatně si říkat: „Kdybych tak přišel alespoň do očistce!“ To je chyba. Nejsme stvořeni pro to, abychom po útrpném životě ještě trpěli po smrti, ale abychom přišli do nebe. Chtít „alespoň“ očistec není pokora, ale lenost. Lenost nedělat dobré skutky a nežít podle Božích přikázání.
Bůh Otec má ve Starém Zákoně jméno – JHVH, ale Židé jej z úcty nevyslovují, používají čestný titul Adonai (Pán); k Bohu se může přiblížit pouze člověk pokorný, člověk s pokorným srdcem. Ilustruje to příběh, kdy asyrský král dobyl Jeruzalém. Vrcholem pokoření protivníka bývalo vstoupit do jeho chrámu. Tento král vstoupil do židovského chrámu, do jehož posvátného prostoru může kněz vstoupit jenom jedenkrát za rok. Nic nenašel, vyšel a začal se smát a stále opakoval: „Nic! Nic! Nic tam není! Jeremijáši, nic!“ A prorok mu odpověděl: „Víš, králi, náš Bůh se zjevuje jen pokorným.“ Co je to pokora? Vědomí, že bez Boha nejsem nic, ale zase pokora není vědomí, že jsem neschopný, k ničemu – to je falešná pokora popírající Boží dary. Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi darem Ducha svatého a charizmatem? Dar je určen nám. Charizmata jsou speciální schopnosti, které nám byly dány a kterými máme sloužit druhým. Nikdo z nás není k ničemu, každý z nás dostal své charizma. Prosme Boha, ať toto charizma poznáme a můžeme jím sloužit druhým lidem.
Jak vypadá Bůh? Bůh se nedá popsat, nikdy nedokážeme říci, kdo je to Bůh, Bůh je pro nás neustále překvapením, kdybychom o Něm totiž už vše věděli, už by nás nemohl překvapit; ani druhého člověka neznáme úplně, jen povrchně a o Bohu to platí mnohanásobně více; proto v nebi nebude „nuda“, celou věčnost budeme poznávat Boha a v té nejvyšší možné radosti, ve styku s Jeho čistou láskou. Sv. Augustin, když popisoval Boha, tak vždy řekl, jaký je, ale hned vzápětí dodal: „Ale tohle ještě není Bůh. Bůh je milosrdný, ale takový ještě není Bůh…“ Ale my známe někoho, kdo Boha viděl a řekl nám o Něm. Pán Ježíš.
Mnoho lidí dnes v Boha nevěří, neboť o Něm mají jednu z falešných představ, podívejme se na ně důkladněji:
1) Bůh jako starý dědeček na obláčku – pohádková představa, ale i dnes živá!
2) krutý Bůh à což je častá představa u věřících, je to Bůh, který nás neustále hlídá a za každé provinění trestá, např. přírodními katastrofami, nemocemi apod.; mnoho lidí nedokáže pochopit, proč Bůh katastrofy dopouští, ale logicky vzato, Bůh za živelné katastrofy nemůže, např. povodně způsobují regulace vodních toků, mnoho nemocí způsobují nezdravé látky, které produkuje člověk apod.; Bůh je také obviňován z válek, hladu a neštěstí, ale za tyto věci může lidská pýcha, chamtivost a také to, že člověk dostal od Boha úplnou svobodu!; ani Bůh si ve své všemohoucnosti nemůže od člověka lásku vynutit, On chce naši lásku jako malé dítě od maminky, ale vynucená láska není láska; MUSET někoho milovat není láska, svobodné rozhodnutí je TO, co má cenu, co má hodnotu, tedy svobodně dát svůj život, milovat ne ze strachu, ale z přitažlivosti; Bůh také nechce a nemůže znásilnit lidskou svobodu! Měl snad zahubit Hitlera, když byl ještě malé dítě, aby nepřišla II. světová válka? To by mohl zahubit nás všechny, všichni jsme zlí! Ale to Bůh nechce, stejně jako ale nechce války.
3) Bůh policista, který nás neustále hlídá a vše nám vyčítá!, to není pravda, On se na nás sice dívá, ale s láskou; my si myslíme, že nám vyčítá, že se málo modlíme; když nám např. nejde modlitba, ptejme se – máme Boha opravdu rádi?; pokud má člověk Boha rád, nedělá mu problém obětovat čas a pozornost;
4) Bůh svět stvořil, ale nezajímá se o Něj, je daleko à NE, to není pravda, Bůh se stará, ale zase naopak neřídí úplně všechno, Bůh totiž nestvořil loutky, kterými může hrát své divadlo; Bůh o nás má živý zájem, zná nás jménem a zajímá se o každou naši starost, o vše, co prožíváme. Vždy se nás ptá: „Tak co, jaký byl den? Co tě trápí?“ Prostě se o nás stará, má nás rád. Uvědomujeme si vůbec, že Bůh je nám 24 hodin nablízku? Jde s námi jako náš přítel. Žijeme tak?
5) Bůh jako automat, do něhož vhodíš dva „otčenáše“ a vypadne jednička z písemky; jak říká sv. Augustin, Bůh nás někdy milosrdně vyslyší a někdy nás zase milosrdně nevyslyší, záleží na tom, co je pro nás nejlepší a Bůh, který nás o tolik převyšuje, to ví mnohem lépe než my; ano, máme Boha prosit, ale zároveň máme nechat vše na Jeho vůli; máme však nepřekonatelnou jistotu, že chce pro nás dobro a vše nám bude tudíž prospívat k dobrému
Bůh je živý, živá bytost, není něco, ale Někdo, Bůh je Láska – obětoval se pro nás, to je láska!
Boha nikdy nikdo neviděl, jen Syn a ten nám o něm podal zprávu a také jej pojmenoval, nazývá ho láskyplně abba (tatínek), Bůh není chladný, autoritativní otec, ale tatínek! Zkoušeli jsme někdy Boha oslovit: „Tati“? Zkusme to; chceme-li se Bohu podobat, musíme i my obětovat svůj život pro druhé a milovat!, tím se Bohu podobáme, ne tím, že denně odříkáme x modliteb a zajdeme do kostela (což je samozřejmě úžasné). Výrazem lásky k Bohu je naše praktické křesťanství, praktická láska, kterou dáváme druhým. Z té také budeme souzeni. Modlitba a mše svaté jsou úžasné prostředky ke změně našeho já, našeho života, k přijímání Boha. A to je nezbytné pro vzrůst praktické lásky. Budeme tedy souzeni podle slov: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto nepatrných, pro mě jste udělali. A – cokoli jste neudělali…“
Bůh nás stvořil, každého z nás, tudíž jsme každý chtěný, milovaný a plánovaný a to je ten nejlepší lék na naše vnitřní pocity méněcennosti a nemilovanosti, osamění a pocitu odcizení; On se radoval z našeho stvoření!; lidská společnost nás může kdykoli odkopnout pryč, nebo se na nás může dívat s despektem pro mnoho důvodů, ale Bůh nikdy! On nás miluje tak čistou a bezmeznou láskou, tak moc riskuje ve vztahu k nám, že my tuto lásku nedokážeme mnohdy přijmout, nevěříme, že nás může mít Bůh tak rád a to je naše chyba. Jsme věřící teoretici – víme, že nás miluje, však nám to páni faráři neustále opakují. Ale s naším srdce to nepohne! Nedojme nás to. Proč se stále bráníme vědomí, jak moc a jak krásně nás Bůh miluje? Kdybychom si jeho lásku opravdu uvědomili, plakali bychom radostí.
Bůh nás také učí žít v tomto světě, neučme se žít od těch, kdo Boha neznají, neumí to. Člověk bez Boha neumí žít, nenechme se formovat lháři a podvodníky, tímto světem. A pokud nás budou mít za blázny, je možné, že jdeme opravdu správným směrem za naším Otcem. Jak padlo výše, jsme teoretici víry. Víme, že Bůh dělá zázraky, víme, že druzí Jeho pomoc opravdu zakusili. Náš hřích ale tkví v nevěře. My totiž nevěříme, že Bůh může učinit zázrak i nám! To je náš hřích nevěry.
Říká se: co můžeš udělat, udělej; co nemůžeš, to si vypros u Boha. Pokud Boha prosíš, On nikdy neodvrátí tvář.
Častým problémem mladých věřících je, že jsou smutní, pesimističtí apod., to je ale chyba. Věřící člověk má být plný radosti a plný života! Církev chce mladé a nadšené lidi, co se za Boha nestydí; Bůh se za mě nikdy nestydí a miluje a přijímá mě takového, jakým jsem; ani to si často neuvědomujeme a nechceme to přijmout! Často nepřijímáme ani sami sebe a vadí nám na nás kdejaká vada apod. a upadáme do depresí (což je převaha negativních pocitů nad zdravým rozumem), příklad: naše duše je jako krásná modrá obloha, ale jelikož jsme hříšní, na obloze se objeví černý mrak; deprese znamená to, že my nevnímáme okolní krásnou modrou oblohu, ale jsme přesvědčeni, že my sami jsme ten černý mrak - a to je špatně. Bůh nás stvořil ke krásnému životu! Proč jsme pesimističtí? Žijme s Bohem a nenechme se znechutit okolním světem!
Máme milovat i sami sebe (zdravě), to je Boží přikázání; jak někdo může milovat druhé, když nemiluje sebe? Přijímám se také tak, jak mě přijímá Bůh? To, co na sobě nepřijmeme, to nás bude v životě ničit a budeme nešťastní; pokud nám bude na naší tváři vadit jedna piha, tak při pohledu do zrcadla uvidíme jen tu pihu a budeme se jí užírat, místo abychom vnímali naši krásu tak, jak ji Bůh stvořil. Když budu mít zdravě rád sám sebe, budu mít rád i ostatní lidi; ďábel nám bude vždy podsouvat, že se Bohu na nás něco nelíbí a že námi může Bůh i pohrdat pro naši hříšnost, že nás přestává mít rád tím víc, čím více hřešíme; nabudeme pocitu, že Bůh miluje jen Matku Terezu, ale nás ne. To je OMYL a ďáblova lež!! Boží láska je ke všem jedinečná a stejná, je tak čistá a krásná, že o ní pochybujeme, když ji ale přijmeme a uvědomíme si, že Bůh položil život za každého z nás, tak se budeme cítit šťastní a to Bohu jde! On nás chce mít šťastné a plné života.
Uvědomme si, co nám nejvíc krade radost? Položme si tuto otázku: co nám nejvíce krade radost ze života? Stojí to za dlouhé rozjímání. Protože když na to přijdeme, tak tam nás Bůh může a chce uzdravit. On nás uzdravit nejenom může (je všemocný), ale také chce (je milující) a také to udělá (je věrný).
Bůh nás samozřejmě může kárat a trestat, ale i když Bůh trestá, tak miluje, když se Bůh hněvá, je to utrpení Jeho srdce, Jeho to bolí nejvíc, má starosti a bolest jako matka, když vidí špatnost svých dětí.
Bůh je pro nás neuchopitelný, nevíme, jak vypadá, ale Písmo, když už neví, jak by Boha popsalo, tak ho nazývá slovem: Láska; Bůh je láska, nebo detailněji řečeno: Bůh je Všeláska, to znamená, že Bůh nás miluje jako otec (to je silná láska), Bůh nás miluje jako maminka (něžná láska), jako přítel (věrná láska) i jako ženich (vášnivá láska). Důležité je uvědomit si a přijmout za své (což je darem Ducha svatého), že Bůh miluje vždycky a všechny! Miluje nás, i když těžce hřešíme. Ne že by nás měl méně rád, když hřešíme a po zpovědi by nás miloval víc. To ne. Miluje také stejně hříšníka jako světce, rozdíl je pouze v tom, jak oba dokážou Boží lásku přijmout. Představme si to tak, že hříšník má před sebou špinavé, zaprášené sklo, skrz které sluneční paprsky nemohou proniknout. Světec je na rozdíl od hříšníka člověk, který má před sebou čisté sklo a to slunce jej příjemně hřeje, může k němu přijít! Bůh nikdy (!) nepřestane milovat. To je důležité, abychom si uvědomili a opravdu z toho žili.
Co ničí náš vztah lásky k Bohu? Přece hřích. Avšak Bůh může i náš hřích použít k ještě větší lásce. Tak může dokázat, že nám opravdu vždy a vše odpustí, Jeho milosrdenství je nezměrné, proto Jeho láska je milosrdná. Bůh se za nás nikdy nestydí, protože nás miluje. To my se stydíme za Něj, nebo i za druhé lidi. Bůh se nestydí ani za odpudivě vypadající a páchnoucí žebráky. Protože jejich krásná duše je jen nepěkně oblečená. Ale Bůh chce všechny lidi. Nedělá mezi námi rozdíly v tom, jak působíme navenek. To je náš omezený lidský pohled.
Co je tedy podstata hříchu? To vidíme názorně u Adama a Evy. Pokušení samo o sobě není hřích („utrhni si jablíčko“), pokud mu však nepodlehneme. Podstata hříchu je určovat si dobro a zlo, jak já chci! Tedy že já se zařídím v životě sám, Boha nepotřebuji. Ať mi Bůh laskavě do ničeho nemluví. A proč se chci zařídit sám? Protože hledám jiné štěstí, než jaké nabízí Bůh. Odmítám Boha. Posílám Ho od sebe pryč. Velmi krásně podstatu hříchu ilustruje podobenství o marnotratném synovi (Lukáš 15, 11-32). Zkusme si jej detailněji rozebrat. Takže dostáváme obraz rodiny složené z otce a dvou synů. Mladší syn se chce v životě zařídit sám (hřích). Ale k tomu potřebuje od otce peníze, svou část majetku. Dostane je a spokojeně odchází. Náš život je analogický. My se chceme také zařídit sami, ale potřebujeme od Boha k tomu co? Život a zdraví, které nám Bůh dal. To jsou naše „peníze“. Jenže štěstí tkví v Bohu, mimo Boha opravdu nemůžeme nikdy najít opravdové štěstí. Přesto ho odcházíme hledat jinam (jiná náboženství, kult rozkoší a poživačnosti apod.). Uvědomme si jednu věc – pokud jsme věřící, tak jsme doma! Bůh je domov. Když nevěříme, jsme bezdomovci nehledě na to, jak honosné vily máme.
Syn tedy odešel a vše prohýřil. Ocitl se hladový u prasat. Vlastně všechno ztratil. I my často všechno ztratíme, když odejdeme od věčného Otce a když postavíme svůj život na sobě. Ten syn ale neztratil hlavu a neztratil naději! To poslední, co člověk ztrácí, je naděje. Ďábel dostává lidi do své moci tím, že jim bere radost a naději. Máme pak kolem sebe plno smutných a zoufalých lidí, s nimiž zlý duch nemá moc práce. Tohoto syna však zachránila myšlenka na koho? Na Otce! Dejme si otázku – může někoho zachránit vzpomínka na mne? Žijeme tak? Jak řekla Matka Tereza: „Když se s někým setkáš, ať dotyčný odchází šťastnější, než přišel.“
Onen syn měl také jednu opravdu důležitou vlastnost, bez níž k Bohu Otci nedojdeme – byl pokorný. Říká se, že do nebe se dostanou lidé se všemi možnými neřestmi a hříchy, ale nedostane se tam pyšný člověk. Stejně tak v pekle jsou všechny krásné a ušlechtilé ctnosti, ale nenajdete tu pokornou duši. Syn byl pokorný, věděl, že se nemůže jen tak vrátit: „Čau, tati, tak jsem doma, co je k večeři?“ Tak si naplánuje své pokorné vyznání hříchů (zpověď) a chce se stát alespoň služebníkem svého otce. A co otec? Ten celou dobu čekal na tohoto svého syna a měl o něj obavy. Víte, Bůh je někdo, kdo nad námi NIKDY nezlomí hůl. Dokud dýcháme, On na nás bude neustále čekat. Čekat, zda se k Němu nevrátíme. To je povzbudivé. Takže syn se vrací a otec se k němu radostí rozeběhne! Nám to možná nepřipadá zvláštní, ale uvědomme si, že otec byl v Izraeli kněz v rodině, naprostá autorita rodiny a musel mít úctu a chodit důstojně. To, co udělal otec v podobenství, by bylo naprosté veřejné pohoršení, tedy aby otec utíkal s vlajícím pláštěm za synem, který byl ještě před nedávnem v náruči lehkých děv. Ale na to Bůh kašle J On se k nám rozutíká a nějaké veřejné pohoršení Ho nezajímá. Bůh nám vždy poběží naproti, když se k Němu vydáme zpět. I když jsme ho zranili, i když jsme ho zradili, On nám poběží vstříc. To je láska! On nás nikdy neodmítne.
Syn tedy začíná se svou pečlivě připravenou zpovědí, sype si na hlavu popel, ale co udělá otec? Nenechá ho ani domluvit. Jakoby řekl: „Hele, nech to být, není důležité, cos udělal, ale že jsi tady. Že jsi zase doma se mnou.“ Víte, zpověď nemá být dokonalým výčtem našich pochybení, ale postojem srdce. Obrácení našeho směru od Boha k Bohu zpět. Syn opět dostane svůj prsten. Ten otec by se mohl klidně hněvat a vyčítat mu mnoho věcí, mohl by ho učinit sluhou a syn by dřel od rána do večera. Ale nic z toho se ani náznakem nestane. Tomu otci nic z toho nepřišlo ani na mysl. Bůh nám opravdu nic nevyčítá. Není důležité, co bylo, ale zda se dokážeme vrátit do Jeho milující náruče.
Teď se podívejme na staršího syna. Ten v tu dobu pracuje a pak se diví, co se to děje. Když dostane odpověď, ukáže se nám jeho zatvrzelé, necitlivé srdce. Jeho srdce jakoby odchází z domu otce. Víte – tvrdost srdce je nejhorší následek hříchů. Prostě s lidmi nic nepohne, všude vidí neštěstí, v televizi vraždy apod., ale nic to s nimi neudělá. Někoho zabili – klídek. Ten starší syn byl stále doma, plnil si své povinnosti, ale takový život nemiloval! Analogický jev můžeme vidět u některých věřících – oni chodí každou neděli do kostela, ke zpovědi, k přijímání, modlí se – ale nemilují to! Nejsou šťastní! Tak to je opravdu nezáviděníhodné. V kostele jsou duchem nepřítomni, modlí se bezmyšlenkovitě a roztržitě. Být katolíkem jen z povinnosti a tradice je neštěstí. Víra a skutky jsou jen etiketou na láhvi (láhev jsme my sami), ale nejsou obsahem lahve. Máme víru navenek jako oblečení, ale srdce je prázdné. Je naše víra a desatero jen povinnost? Pokud ano, jsme největší chudáci.
Stejně jako otec utíkal k mladšímu synovi, teď spěchá za starším synem ven, který odmítl jít do domu. A jedná v klidu a krásně: „Hele, tvůj mladší bratr byl ztracen a je zase nalezen.“ Podívejte se, Bůh jedná krásně! Neříká: „Jako ty jsi fakt děsnej, podívej se, jak se chováš!“ Ne! Bůh jedná krásně.
Otázka k hlubokému zamyšlení – známe svůj hřích? Jaký je můj největší hřích? Čím nejvíce zraňuji svůj vztah s Bohem a lidmi? Co ničí tuto lásku? My sami často vidíme tolik chyb na druhých (mimochodem, co nám na druhých vadí, to sami děláme!). Zkusme však obrátit ten prst na sebe. Když totiž přiznáme svou vinu, tak tehdy může začít proces uzdravení a obrácení. To je podstata zpovědi, abychom si uvědomili a vyslovili svůj hřích. Nebojme se toho, co v sobě najdeme. Bůh může uzdravit vše! A prosme Pána za uzdravení! Pane, přijď ke mně, uzdrav mě a proměň mě.
Existují 4 falešné postoje k naší hříšnosti:
- snaha postupně vymazat hřích z mého života – tedy víra, že budu tak dlouho likvidovat své hříchy, až mi žádný nezůstane a já se nebudu moci z ničeho zpovídat, pak budu dokonalý a Bůh mě bude mít zajisté moc rád! à tak to je omyl, protože my vylučujeme Boží milosrdenství; a to je špatně; myslíme si, že si vystačíme sami a to je pýcha
- hřích přestaneme brát na vědomí – tak už jsme se natrápili dost, teď už hřích neřešíme! à taky chyba, protože to vede k povrchnosti, necitlivosti, studenosti
- přehnaná úzkostlivost – tedy představa, že se nikdy nesmím dopustit žádné chybičky! à jenže každý máme hřích; tato představa vede k sebepohrdání, sebeodsuzování, obviňujeme se ze všeho i z toho, co jsme neudělali; i svatý Josef měl hřích! Jen Panna Maria, Pán Ježíš a Jan Křtitel neměli hřích, jinak všichni; na druhou stranu nám nesmí být lhostejné, že jsme hříšní; úzkostliví lidé pak mívají velmi tvrdé nároky na sebe a na ostatní; víte, co je to bázeň Boží? à vůbec ne strach z Boha, ale strach, abychom Boha nezranili
- projekce vlastních hříchů do druhých – to známe asi všichni, já jsem sice něco provedl, ale můžou za to ti druzí, oni mě navedli, oni mě špatně vychovali apod.
Je tedy nějaké řešení, když všichni hřešíme? Jen Bůh očišťuje srdce, já tedy mohu svůj hřích dát do Jeho rukou a Bůh dá vše do pořádku. Pro lepší představu uvedu příběh: jeden chudý člověk v USA ukradl chleba. Za to mu hrozila pokuta ve výši 100 $, což bylo pro chudého člověka nemyslitelné zaplatit! Soudce, který toho chudého člověka znal, při čtení rozsudku řekl: „Jako soudce vás musím odsoudit, ale jako přítel to za vás zaplatím.“ A to je přesně ono. Bůh je nejvýše spravedlivý, a proto musí náš hřích odsoudit. Ale je také milující přítel, který za nás náš dluh zaplatí. V knize od Glorie Polo: Stála jsem u brány nebe a pekla se splacení takového dluhu popisuje. Když totiž hřešíme, nakupujeme v ďáblově obchodě. Koupíme si (samozřejmě bez placení, ďábel nám dává prozatím zadarmo) všechno možné – hříšné rozkoše, krádeže apod. Ale nemysleme si, že nám dává své zboží jen tak. Nechce nic menšího, než naši nesmrtelnou duši. Hned, jakmile zemřeme, si jde pro svou odměnu. Jen se zamyslete – dáváme ďáblu svou překrásnou nesmrtelnou duši za pár bezcenných cetek, za několik okamžiků rozkoše. Náš dluh v jeho obchodě však zaplatil Ježíš svou vykupitelskou smrtí na kříži. To je tak obrovský důkaz Boží lásky a my jej často nedovedeme řádně ocenit. Kdyby za nás Kristus nezemřel, všichni bychom šli rovnou do pekla. Díky Tobě, Bože, že jsi nás nenechal zemřít. Děkujeme Ti.
