02 – Ježíš, Boží Syn, lékař života a Jeho životní styl

24.08.2013 15:46

Pán Ježíš je nám asi nejvíce známá postava Boží Trojice, protože byl člověkem a učí nás skrze Písmo svaté. Existuje falešný dojem, že když žil na zemi, byl pro tehdejší lidi konkrétní osobou, s níž mohli vytvářet konkrétní vztah a že dnes už s námi není tak, jako byl kdysi. Omyl. Pouze křesťanství nabízí vztah s milujícím Bohem a my máme budovat konkrétní vztah s Ježíšem i dnes. Máme si uvědomovat tělesnou blízkost s Pánem Ježíšem nejen při mši, ale i celý den! Proč? Protože Ježíš je konkrétní osoba i dnes.

Pro začátek by bylo dobré si vysvětlit dva pojmy: vykoupení a spása. Vykoupení – čin Ježíše, který On udělal pro nás a bez nás. Ale bez nás už nás nespasí. Spása je tedy něco jiného, je to osobní přivlastnění Kristova vykoupení. O spásu tudíž musíme my osobně stát. To už za nás Ježíš neudělá.

Podívejme se na Ježíšův životní styl, jak je vylíčen v Novém Zákoně. Vidíme, že Jeho životní styl byl: čistý, chudý, poslušný, neustále dával svůj život druhým a obětoval se a v neposlední řadě vidíme, že Ježíš kolem sebe vždy vytvářel společenství. Tedy nebyl to žádný solitér, co by se stranil. Podrobněji si rozeberme jednotlivé pojmy:

1. čistota - jde o čisté srdce, čisté myšlenky, čistota je krása. Dnešní společnost je posedlá sexualitou, padají mnohá tabu. My z tohoto přesexualizovaného světa nemůžeme utéct, křesťan není člověk, který díky své víře utíká ze světa. My musíme být čistí v této době, tady a teď. Musíme se o svou čistotu rvát a bude to boj. Musíme být obezřetní, co si pouštíme do svého nitra skrz oči. To, čím se budeme zabývat, v nás zůstane. Velké hodnoty musí v člověku dozrát, tedy i sexuální stránka člověka. Mladí lidé dnes mají problémy se svou sexualitou a s autoritami. Přizpůsobují se tomuto světu, který nemá nejmenší problém se sexuálním životem před svatbou. Ale Bůh chce, aby tyto věci byly člověka krásné. Je naprostý omyl, že sex má být pro věřícího jen prostředek k plození potomstva a že si ho věřící nesmí užít. Naopak. Církev nezakazuje sexuální styk, ale říká: vychutnejte si ho až v pravou chvíli. Když budete jíst zelená a nezralá jablka, bude vám z nich špatně od žaludku. Když je ale utrhnete ve správný čas, pochutnáte si. Nečistý duch je jako žvýkačka na sedačce, přilepí se a nejde jen tak lehce odstranit. Nejde tedy o potlačení sexuality, ale o to žít ji krásně podle Božího plánu! I Panna Maria byla před svatbou pannou. Tento svět nám lže. Říká, že máme všechno okusit. Ale opravdový vztah musí dozrát, dva lidé mají být nejprve jedna duše a jedna mysl, až nakonec jedno tělo. Život v čistotě je život v lásce, tedy ne brát, ale dávat. Čím méně sobectví bude v našem srdci, tím budeme vnímavější k potřebám druhých. Čistota těla i čistota srdce směřují k plné lásce. Když budeme trpět a zároveň budeme šťastní, máme čisté a pokorné srdce. A láska se nevylučuje s utrpením. Milovat znamená trpět.
2. chudoba - tady není řeč o bídě! Bída jedněch je hřích druhých, bída je hřích bohatých. Proti bídě se musí bojovat. Kristus byl chudý. Být chudým znamená být svobodným. Tedy stav, kdy věci nevlastní nás, ale my vlastníme věci. Čím více máme, tím větší je riziko, že smyslem našeho života bude hon za penězi, za mamonem. Všudypřítomné reklamy nás nutí kupovat si kdejaké cetky, které k životu vůbec nepotřebujeme. Jaký je lék na lakomství a závislost na věcech? To říká už Jan Křtitel, který nás vyzývá k rozdělování. Kdo má dvoje šaty, ať dá jedny tomu, kdo je nahý. Dávejme chudým, je to nejlepší obrana proti lakomství a závislosti na bohatství.
3. poslušnost - Ježíš byl poslušný až k smrti na kříži, neustále konal ne svou, ale vůli Otce. Poslušnost je svoboda od mého důležitého JÁ, od mého vlastního ega. Poslušnost neznamená mít vygumovaný mozek! Položme si otázku – máme v životě oblast, do které si nenecháme ani v nejmenším mluvit? Tak sem jsme ještě nepustili světlo a čistý vzduch. Pamatujme, že slovo, které nám pomůže, si nemůžeme říct sami. Poslušnost znamená být otevřený, přijímat nové věci a zařídit se jinak. Vždyť si nemusíme pořád něco vydupávat, nemusí být vždy po našem.
4. společenství - Ježíš není samotář, má kolem sebe téměř neustále spoustu lidí od učedníků po davy obyčejných Židů. Ježíš vytváří společenství těch nejrůznorodějších charakterů a tmelí je, zahlazuje jejich ostré hrany. Tak například mezi Ježíšovými učedníky byli Matouš (celník a přítel Římanů) a Šimon zvaný Zelóta, tedy naprostý nepřítel Římanů! Ale Ježíš je spojuje. Čím vytváří tyto vztahy a společenství? Tím, že jim všem slouží! Ježíš tvoří společenství tím, že do něj vnáší sám sebe, slouží, dává apod. Proč dnes krachují mnohá manželství a farní spolča? Proč je tam nuda? Proč lidi říkají: Mně to nic nedává? No protože tam sami nic nepřináší. Jen čekají, až jim někdo něco dá. Známe to. Přijdeme na spolčo, sedneme si a teď jen čekáme, až nás druzí osloví, až nám začnou dávat, bavit nás apod. To my máme dávat a něco přinášet. Ježíš dělá opak našeho sobeckého jednání: „Rozhodl jsem se, že tě učiním šťastným, chci tě obdarovat!“[1]

To byl Ježíšův životní styl. Ježíš není jen učitel praktického života. Je také Spasitelem a Vykupitelem. Často říkáme, že je Pán. Pán Ježíš. Co to znamená? Že je můj vlastník, všechno patří jemu – mé srdce, mé tělo, můj čas, můj rozum, můj život, mé zdraví, má nemoc, můj hřích, mé peníze…prostě všechno. Patříme Jemu.

Ježíš také uzdravuje můj život. K detailnímu pochopení poslouží následující podobenství – uzdravení slepého Bartimea (MK 10, 46-52). Pán Ježíš v té době spěchal do Jeruzaléma, aby splnil Otcovu vůli, ale cestou do Jeruzaléma udělal velkou zajížďku směrem do bohatého města Jericha. Proč? Proč Pán udělal tak na první pohled nelogickou zacházku, když směřoval do Jeruzaléma? Kvůli jednomu slepému žebrákovi! To je síla, Bůh, i když spěchá, si pro nás zajde kamkoli a třeba udělá zacházku. Všimněme si, že Pán Jerichem projde a neudělá – nic. Nikoho nevyléčí, z nikoho nevyžene démony. Prošel Jerichem jenom proto, aby se za jeho zdmi setkal se slepým žebrákem. Tady vidíme, že Pán udělá vše proto, aby se s tebou setkal. Pán ztratí pro tebe svůj čas, své síly, jen aby se s tebou setkal. A to i když spěchá!

Slepota tu slouží jako symbol mého zaslepeného Já. Žebrání, to je bída našeho života, kdy žijeme jen z přebytku druhých. Dávání z přebytku, to není láska. Ale žebrákův největší problém byl, že jen seděl, rezignoval na svůj život. Byl unavený životem! Ale v jednu chvíli ucítil, že je tu Bůh, který mu může pomoci! A co je velmi důležité? Že neztrácel čas rozmýšlením a mudrováním a nadáváním a lamentováním a využil jedinečnou příležitost. Ježíš je teď a tady a to je spása. Moje srdce musí zakřičet! A Bůh mě uslyší. Kdyby Bartimaos promarnil svou šanci, nic by se nestalo, Ježíš by jenom prošel a směřoval by do Jeruzaléma. Ale když lidské srdce, které touží a hledá, zakřičí, tak i Bůh se zastaví. Kyrie Eleison! Tento výkřik znamená, že jsem žebrák a nemám nic, než Tebe, Bože! Miluj mě, uzdrav mě! To je v jeho výkřiku! A Bůh se zastaví. Není to nádherné?

Ale ještě se tu staly další události. Věřící lidé kolem slepce okřikují, aby mlčel. Jojo, jen si to přenesme do dnešní doby. Mnoho věřících nejlépe ví, jak a co dělat, jak se může a nesmí uctívat Bůh apod. Říkají mu, ať nekřičí. Co ale udělá ten žebrák? Křičí o to víc! On se nedal znechutit a odradit. Jděme za Pánem také tak – houževnatě a bojujme o jeho pozornost. Nevšímejme si světa. A když to nepůjde za Pánem dveřmi, tak třeba střechou (viz spuštění chromého na lehátku střechou)! Všimněme si, že Ježíš se zastavil až na tento jeho 2. výkřik. Ne na ten první, ale až na ten další. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou. Bohu se totiž líbí, když mu někdo důvěřuje, když se človíček o svou víru rve! Před Pánem musíme být nadšenci. Být zralý neznamená být smutný a vážný. Nadšení je stav srdce, jde o vůli a rozhodnutí.

Bartimaos zavolá a odhodí plášť. Plášť byl tehdy v Izraeli pro chudého důležitý, byl to všechen jeho majetek, jeho střecha nad hlavou a ochrana proti počasí. Plášť byl pro chudáka všechno. A Bartimaos ho odhazuje a spěchá za Ježíšem. Všimněme si, že Pán Ježíš ale neuzdravil nejprve toho slepce, ale lid kolem. Zastavil se a dal si ho zavolat, takže lidé pochopili své chybné jednání. Pak se Ježíš ptá: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Proč se Ježíš ptá, když to ví? No aby si to Bartimaos sám uvědomil a vyslovil to. Až si člověk uvědomí svou bídu, je připraven na dotek lásky. „Pane, ať vidím!“ Co bychom odpověděli my na stejnou otázku? Ano. Pán se nás takto ptá. Jakou věc bychom po Pánu chtěli? Je to další otázka pro rozjímání. Ale nezůstaneme jen u toho, co bychom chtěli my. Položme si otázku, co chce Bůh po nás. Co mu můžeme dát? On má přece všechno. Co mu můžeme dát? Sami sebe.

Je potřeba si uvědomit, že dokonalé uzdravení nastane až v nebi. Srdce je nejjemnější místo člověka, a proto je tak často zraňované. My lidé potřebujeme trojí uzdravení:

1. uzdravení duše ze hříchu – k tomu slouží svatá zpověď
2. uzdravení srdce ze zranění – hořkost, zklamání, pocit méněcennosti apod.
3. uzdravení těla

Ježíš chce a může nás uzdravit. O uzdravení můžeme a máme prosit, a to s důvěrou a vytrvalostí! Jak prosit?

1. pokorně, protože všechno závisí na Bohu
2. vytrvale, protože když se necháme odradit, ničeho nedosáhneme, pokud totiž přestaneme, tak to znamená, že nevěříme ve vyslyšení proseb
3. s důvěrou, protože Bůh může dát všechno
4. směle, protože Bůh může dát velké věci a opravdu činit zázraky
5. s odvahou, aby se mě Bůh opravdu dotknul a proměnil mě!

Náš hřích je, že nevěříme. Tzn., že nedoufáme, neprosíme, nesnažíme se a tím pádem nic nedostáváme. Nevěříme, že Bůh udělá zázrak i pro mě. To je hřích naší nevěry. Pamatujme, že kdo přijde do kostela jenom tak, odejde jenom tak. Kdo si přijde pro odpuštění, odejde s odpuštěním. Kdo si přijde pro uzdravení, odejde uzdravený. Jsme lidé víry, nikoli jistoty. Víra je nutná k vyslyšení našich proseb (však se podívej do evangelií, Ježíš uzdravuje jen, když vidí víru!!).

Když o něco prosíme, vyvarujme se pokušení únavy („to už nemá cenu“), netrpělivosti a zklamání. Pokud vím, jaký Bůh je, nebudu nikdy zklamán. Z čeho nás může Bůh uzdravit, jaká jsou naše zranění? Zranění naší duše jsou třeba následující:

1. pocit nemilovanosti – jde o jedno z nejvážnějších zranění srdce, kdy máme pocit, že nás okolí odmítá, nepřijímá, nemiluje, že nás nebere vážně; vzniká většinou už v dětství; člověk vykazující se tímto zraněním je hněvivý, často druhé nenávidí, nedůvěřuje, je žárlivý, zahořklý a uzavřený, nejistý, podezřívavý, agresivní a je schopen citově vydírat; často za tento pocit u dětí mohou zdánlivě neškodné věty: „co zase chceš?“, „neotravuj“, „jdi pryč“ apod.; měli bychom si uvědomit, že každý jsme Bohem stvořený, chtěný, plánovaný a milovaný; Ježíš zažil na kříži totální opuštění a to hlavně proto, aby na sebe vzal největší lidské zranění: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
2. pocit méněcennosti – vzniká, když nás v mládí druzí často kritizovali, nebo jsme zažili svoje pády a neúspěchy, člověk pak často pohrdá sám sebou, nemá rád sám sebe; ale měli bychom vědět, že pro Boha máme nekonečnou hodnotu a že každý z nás má dar od Boha, kterým může druhé obohatit
3. pocit viny – nebo také úzkostlivost, často jde o „plod“ výchovy á la „nesmíš, musíš“, člověk ponižuje a odsuzuje sám sebe; člověk pochybuje o odpuštění a o lásce, myslí, že je vším vinen a že se svých hříchů nezbaví; to je špatně, neboť jen Bůh nás může soudit, jen Bůh nás zná a navíc Bůh je milosrdný
4. pocit strachu – je to strach, který náš život ochromuje, (existuje strach, jemuž se říká fobie), ale Pán říká: neboj se
5. pocit osamění a odcizení – často vzniká zklamáním ve vztahu, člověk se uzavírá sám do sebe, nedůvěřuje, je to uzavřený samotář; ale Pán je vždycky s námi, je nám neustále na blízku, stejně jako Panna Maria! Copak by maminka nechala své dítě bez dozoru?

Prosme tedy Pána o uzdravení, ale zase na druhou stranu nečekejme, že nám z cesty odstraní všechny překážky a že uzdravení nastane HNED. Uzdravení je proces. A proč nám Pán ze života neodstraní všechny bolesti a překážky? Protože utrpení je výkupné, utrpení očišťuje. To ten náš dnešní svět nám vštěpuje dojem, že dobrý život je život, kdy jsme zcela zdraví, bohatí a bezstarostní. Takový svět ale není. My musíme umět něco unést. Skrz překážky zrajeme a dorůstáme. Neměli bychom prosit o lehčí břemena, ale o silnější ramena. To, že lidé se dnes neumí se životem poprat, odmítají svůj kříž, to vše má za následek, že jsme nedospělí. Nemáme odpovědnost, děti se nemusí o nic starat, proto se dospělost často věkově posouvá. V dřívějších dobách se třeba 14letí chlapci rozhodli pro poustevnický život. Dnes nám to přijde zcela nemyslitelné.

Nediktujme Pánu, co má s námi udělat. Modlitba za uzdravení je vždy vyslyšena, ale Pánovým způsobem. Prosme, ale vše nechme na Pánu. Prosme s důvěrou a uvidíme zázraky i ve vlastním životě.