Lavička
Po jarním úklidu jsem konečně vytáhl kolo a razil jsem si to na kopec, směr lavička. Ze začátku se mi jelo dobře, pak se cesta začala mírně zvedat a chtělo to více úsilí. Příkřejší cesta byla čím dál víc obtížnější. Šlapal jsem a šlapal. Dech mi pomalu nestačil, cítil jsem každý sval na nohou a z chladného prorážení vzduchu mě začali bolet uši. Myslel jsem na svoji slabost a problémy, na budoucnost spojenou s minulostí. Byl jsem ve svém myšlenkovém světě. Pak jsem konečně vyjel ten dlouhý kopec a přiřítil se k lavičce. Srdce mi bušilo, že cukal hrudník, v uších mi hučelo a nohy pomalu povolovaly. A najednou jsem to uslyšel. To ticho, jen v dálce zpěv ptáků. Zářící slunce na obloze, lehké nebe s mráčky. Nadechl jsem se a ucítil klid. Dostal jsem se z vlastních pochybností a ucítil Boží moc v akci. Uvědomil jsem si, že tam na té lavičce daleko ode všech, nejsem sám. Byl tam se mnou Bůh a já věděl, že mě má rád, bylo to cítit stejně jako, tlukot mého srdce, jako bolest uší, a jako unavené svaly. I když tam nebyl žádný člověk, tak jsem se ještě nikdy necítil být víc obklopen dobrem, osamělost neexistovala. Bylo to uvědomění si, že život je někdy stejný, jako ta cesta na ten kopec. Spokojeně si plujeme životem, když v tom se objeví problém a mi musíme vykládat větší úsilí, abychom stále pevně věřili. Čím jsou problémy větší, tím slabší se jakoby stává naše víra. Tím si vytváříme kříž, ale pokud vytrváme v cestě na tu horu, tak nás nečeká ukřižování, ale klid. Bůh nás zbaví našeho kříže a zahrne nás svojí láskou, protože jsme ho následovaly!!!
lksvcr